O.S. Zachraň kočku

Příběh kočky Michalky

29. 11. 2018

Jmenuji se Michalka a povím Vám svůj příběh. Doma mi říkají Mišínku, Miško, Miší a když zlobím, Michalo. Už jsem vlastně seniorka, táhne mi na 12 rok. Své doma mám už 11 let a jsem odchovanec tety Zdeny z Jílového. Tenkrát to ještě nebylo depozitum Zachraň kočku, z.s., ale prostě jen teta co se starala o opuštěné a nemocné kočky.

Co bylo předtím, než jsem se dostala k tetě Zdeně už si nepamatuji. Už si vlastně ani nepamatuji, jaké to bylo u tety. Ale jednou se objevili lidé, a že si pro mě jdou. Prý jim umřela kočička na ledviny a je jim smutno a mě si vyhlídli na internetu. A chtěli nejen mě, ale i mojí ségru Terezku. Jenže ségra byla v tu dobu nemocná a tak se mnou jela domů kamarádka Kačenka. Kačka byla na rozdíl ode mě neskutečný plašan. Já jí měla dodat odvahu a ona se ode mě měla naučit nebát se lidí. A tak začal náš život v pražském paneláku. Mně se nový domov moc líbil a hned jsem tam byla doma a se všemi kamarád. Tenkrát „moje doma“ tvořili páníček s paničkou a jejich kluk. Ale s Kačenkou byl problém. Ta se pořád schovávala a s lidmi se nekamarádila. Trvalo to neskutečných ½ roku, než se začala „normálně“ pohybovat po bytě a dalších ½ roku než se nechala pohladit a objevila postel. Já Mišínek všechno objevila hned a myslela jsem si, že jsem v Ráji. Ještě jsem chvilku haprovala se zdravíčkem, dokonce jsem byla i několik dnů ve zvířecí nemocnici, ale všechno dopadlo dobře a ze mě se stala ta nejmazlivější kočička na světě. Když jsem byla nemocná, tak mě páníček nosil pořád ve vaku na břiše, aby mi nebylo smutno. Občas si na svůj vak vzpomenu, ale už se do něj nevejdu, tak mi musí stačit náruč.
A jak šly roky, někdo přišel a někdo zase odešel.

Nejdřív přišla koťata Belluška a Lucinka. Panička je piplala namísto kočičí maminky a já s Kačkou jsme jí pomáhaly. Já je učila lumpárny (např. otevírat dveře skříně, pouštět vodu v koupelně, drbat křeslo), no prostě všechny ty potřebné věci co má každá správná kočka umět a Kačka je učila, že se musí cizích lidí bát. A tak došlo k tomu, že Kačku ani koťata nikdy nikdo neviděl, kromě našich páníčků. Dneska jim táhne na 10 rok, ale pro paničku to jsou pořád koťata.
Pak se osamostatnil kluk. Odešel žít svůj vlastní život a nám kočkám tím pádem zůstal jeho pokoj a páníčkové ho přeměnili na pokoj kočičí.
No a nedávno, před cca 3 roky přišla Sofie. To takhle jednou přijde páníček z práce a nese bednu. A v té bedně je cosi divného co vydávalo zvuky kočičí, ale jako kočka to nevypadalo. No, byla to kočka a zapomněla se obléknout, byla totiž nahatá. Takže panička zase piplala nahatinku. Bylo to náročné, ale nakonec ji panička za mojí pomoci vyléčila a konečně po 2 měsících pustila mezi nás. No co Vám budu povídat, ze začátku to mezi námi jiskřilo, ale po čase se všechno urovnalo, vyjasnily jsme si pozice a už jsme kámošky.
Ale aby nebylo všechno jen zalité sluncem, stalo se, že onemocněla moje kámoška Kačenka. Bylo mi z toho moc smutno, protože Kačenka svůj boj s nemocí prohrála během 14 dnů. 8 let byla moje nejlepší kamarádka, byly jsme na sebe hodně vázané a spinkaly jsme jen spolu a najednou se nemám ke komu přitulit. Sice je nás doma kočkounů víc, ale s Kačkou jsme pekly jen spolu a koťata taky jen spolu a Sofinka byla solitér. Ale moji milovaní mi pomohli smutek překonat a mazlili mě, jak to jen šlo a teď už je to dobré.
Máme se tady prostě všechny fajn. A nemyslete si, nežijeme jako v kleci, chodíme i ven na lodžii pozorovat ptáčky a lidi. I výhled máme krásný. Vůbec nejsme smutné z toho, že nemůžeme ven. Naopak od otevřených dveří mizíme do útrob bytu. Co kdyby nás venku zapomněli.

Tak se mějte lidi fajn a nebojte se adoptovat kočičky z útulků či ulice. Věřte, že to stojí za to.

Vaše Michalka původem z Jílového u Prahy

Mišínek